Nedávno se mi dostal pod ruku článek jedné nejmenované učitelky 9. třídy na ZŠ. Popisuje v něm to, čím si prošel asi každý, kdo je na čtyřletém studiu. Bavíme se
o druhém pololetí 9. třídy, kdy už jediná starost je, aby na vysvědčení nebyla pětka nebo dvojka z chování, která by stornovala přihlášku na střední. Buď se do školy nechodí a když už jo, snaží si to žáci zpříjemnit všemi dostupnými prostředky. Tady se potom plně projevuje kreativita každého jedince ubíjená tím devítiletým mučením. Namátkou vyberu z výše zmíněného článku:

,,Začátek hodiny. Nenechte se zmýlit malým počtem žáků v učebně - zbytek přijde tak za čtvrt hodinky - musí nakoupit v Žabce naproti kuřivo, čipsy a Redbuly.”

,,Po otevření oken dozajista nějaký šikula zapálí na parapetu noviny, takže se dovnitř vevalí hustý dým.”

,,Učitelé při evakuaci vybíhají naproti do Žabky vsadit si Sportku, jedinou vidinu záchrany, anebo je sanitky odvážejí rovnou do Bohnic, pokud si už předtím neprokláli srdce ukazovátkem. Ti šílenější zůstavájí až do důchodu”

Když jsem to četl, okamžitě se mi začaly vybavovat vzpomínky z devítky. A musím se přiznat, dělali jsme stejné koniny - i když možná ne takové. Měli jsme širokou škálu od sofistikovaných a těžko odhalitelných kousků - stačilo například u mojí lavice rychle rozklepat nohu
a vibrace se přenášely skrze lino na skříňku, která začala dělat bordel, přes takové ty standardní blbiny typu skupinového vyrušování, kdy jednotlivec nebo skupina něco začala a zbytek třídy se přidal k ní, až po takové, kdy chybělo jen málo k infarktu učitele a obrovskému problému na naší straně. Já osobně jsem měl vytvořené video, které mělo simulovat napadení třídního počítače hackerem
a výbuch harddisku a jediné, co paní učitelku zachránilo bylo to, že jsem flešku s tím videem zapomněl doma a druhý den prasklo, co že s tím počítačem vlastně děláme (operovali jsme s ním už několik dní předtím) a padaly hlavy. Musím podotknout, že ačkoliv naše třída byla rozdělena na určité frakce, které mezi sebou neměly nejlepší vztahy, pokud šlo
o dělaní nepořádku, byly jsme jako rodina. To zahrnovalo například i náš styl obhajoby, když už to nějaký učitel nevydržel a začal se pídit po aktérech. Abyste byli
v obraze, probíhalo to takhle:

,,Kdo to byl?” ptá se vzteky učitel.

,,To byl ten blbec Karel, nechceš toho už nechat ty vole?”

,,No ty jsi asi debil, ne? Karel tady drží hubu a pomáhá mi s příkladem!”

,,Aha, tak sorry. Spletl jsem se.”

Pokud se toto zopakovalo několikrát, tak nejen, že se dokonale skryl původní viník (který většinou ani nebyl, protože to byla organizovaná akce), ale učitel byl dokonale zmaten a nevěděl, co si má myslet, takže to nechal být.

Potom tu byla kategorie sama o sobě - dlouhodobý skrytý útok. Sem bych například zařadil náš malý kompost za již výše zmiňovanou skříní, který pokud se řádně udržoval, dosáhl takové kopice, že bylo přes celou třídu vidět, že mezi ní a zdí něco je. Ale co považuji za úplně největší dlouhodobý útok je něco natolik sofistikovaného a přesto naprosto jasného. ,,Portál do Narnie” ukrytý ve vestavěné skříni, ze kterého na začátku každé matiky někdo vyběhne s omluvou, že byl za Aslanem na válečné poradě, to se prostě skrýt nedá. Ta zmiňovaná skříň měla přibližně 1,5m na délku
a metr na šířku a původní účel byl uschování věcí na výtvarku. I přes její malé rozměry se tam ale pohodlně vešli dva lidé, rekord je dokonce osm holek obalených dokola papírem (ten si zapamatujte, ještě o něm bude řeč). Určitá osoba si do ní se zvoněním na hodinu vlezla, počkala až přijde paní učitelka a poté s omluvou vyběhla a posadila se. Pak už stačilo jen počkat pár minut
a zabušit na dveře skříně se slovy ,,Aslane nemůžeme, máme hodinu, vyřiď si to
s Kaspianem, my přijdeme o přestávce!” a celá akce byla dokonána. Jo a ten papír. No, on to nebyl jen takový obyčejný papír. Byla to role vysoká asi 1,8m, na začátku roku měla obvod jako statně rostlý menší strom - na konci roku se zmenšila přibližně na polovinu. Ukořistili jsme jí jako odměnu za práci pro pana školníka na půdě a daly se s ní dělat všechny možné kousky počínaje kopačákem přes pozadí studia při natáčení minifilmu o velké přestávce a konče klouzačkou nebo rakví při pohřebním obřadu.

Myšlenkový pochod autora - při psaní tohohle textu si teprve uvědomuji, co všechno jsme dělali za opičárny :D

Tímto bych asi skončil. Nejenže nechci nikoho navádět k tomu, co jsme dělali a protože jsem stejně popsal všechny důležité věci. Důrazně doporučuji, aby jste před nějakou vylomeninou se nejdřív zamysleli nad tím, jaké by to mohlo mít důsledky. Tenhle text je primárně určený studentům našeho gymplu, takže malá rada pro Vás - pokud chcete něco provádět, pořádně si to promyslete, aby jste se potom neproslavili stejně jako moje třída :D

Na úplný závěr se nabízí otázka: ,,Zklidnil jsem se po příchodu na gympl?” Ne. Pořád mám v hlavě tolik šílených nápadů, které bych někdy provedl, ale už se víc zamýšlím nad těmi následky a zjišťuji, že je někdy lepší udržovat skrytou hrozbu než být konstantně ve válce.

Odpověď na tuto otázku zdá se být jednoduchá, ale není tomu tak. Souvisí to kompletně s celou společností, napříč všemi obory i odbory. Společnost dnešní doby je vysoce konzumní, žádné zboží se na trhu neudrží příliš dlouho a staré věci už se nevyrábějí. A tím nemyslím věci z osmnáctého století, ale třeba věci z desetiletí, někdy i méně. Nejvíce je to vidět ve výpočetní technice (mobily, počítače atd.), kde můžou být věci zastaralé dřív, než vůbec vyjdou. Je to paradoxní, ale je to tak.

Zpátky k mému názoru. To, co jsem vám výše naznačil, je jen omáčka. Jednoduše a prostě nejdůležitější je, aby se lidstvo dokázalo a hlavně chtělo uskromnit. Já vím, to se lehko říká „uskromnit“, ale něco jiného je teorie a něco praxe. Tyhle argumenty slyším často, opakují se jako kolovrátek pořád dokola. Myslím, že tito lidé mě špatně chápou. Já nechci, aby lidi ze dne na den přestali používat mobily, televize, foťáky atd. Důležité je začít.

Možná vás to překvapí, ale třiďte odpad. Říkáte si: „Jak tohle proboha souvisí se šetřením energie“? Řekl bych vám „hodně“. Proč? No protože jestli jste dávali pozor v prvním odstavci, tak víte, že šetření energie souvisí skoro se vším. Jestliže třídíte odpad, šetříte životní prostředí, energie na zpracování odpadu atd. Určitě víte, že odpad se recykluje (např. papír) a to neznamená nic jiného, než že snižujete obecní konzum. Vidíte, jak jste prospěšní a to pouze „recyklujete odpad“. Úplně na závěr bych se s vámi rád podělil o jedno moudro. „Kdo šetří, má za tři. Studentovi stačí za jedna“.

Jedna z našich studentek přestoupila z ČAGu a zase se po roce vrátila. Proč? Co pro ni ČAG znamená a jestli je tu šťastná, to se dozvíte v následujícím článku...

ČAG neboli Česko - anglické gymnázium v Českých Budějovicích navštěvuji už nějaký ten pátek. Jít na tuhle školu bylo jedno
z nejlepších rozhodnutí v mém životě. Proč, ptáte se? Pokusím se vám to tady trochu přiblížit.
Když jsem dorazila prvně na ČAG, pamatuji se, že mi přišlo jako bych byla někde
v pohádce. Má bývalá škola vypadala jako komunistická budova se vším všudy, kde nechyběly dlaždičky dokonce ani na zdech. Samozřejmě není vina školy, že se tam občas cítíte jak ve vězení, ale na ČAGu je budova tak příjemná, že vám až někdy přijde, že jste doma.
Jestli mám porovnat náplň samotných hodin a učitelé s mojí bývalou školou tak to by snad ani nešlo, protože nepatří ani do stejné ligy! Na ČAGu jsou hodiny velice příjemné a atmosféra není tak napjatá. Nesnaží se z vás dělat blbce a nikdy se mi nestalo, že by na nás některý
z učitelů křičel, což jsme na mé bývalé škole snášeli každý den. Samozřejmě tady jsou
i hodně přísní učitelé, ale všichni vám dají možnost mít dobré známky a nevyžívají se ve zbytečném dušení žáků. Jen říkám, že tady jsou učitelé, kteří mají dosti vysoké nároky, a na jejich hodiny se opravdu musíte velice intenzivně připravovat, ale jejich přístup vás motivuje než by vás odradil. Všichni se vás tady snaží povzbudit ve studiu, a když něčemu nerozumíte, můžete
i mimo hodinu přijít za učitelem a oni vám to vždy velice ochotně znovu vysvětlí.
U některých učitelů (a to jich tady není málo) já vždycky říkám, že by to od nich pochopila i opice.
Z mého pohledu je největším plusem této školy celkový přístup vedení. Nevím, jestli znáte ten nepříjemný pocit, když máte jít do ředitelny a přijde vám, že jdete na popravu za velezradu celého vesmíru. Tak se tedy posadíte na kraj horké židle, abyste byli připravení v případě nouze prchat, stále se vrtíte, pokukujete po všem v místnosti a čekáte na nemilosrdný verdikt. Tohle se vám na ČAGu jistě nepřihodí. Tady se pravděpodobně na ministerstvu minuli a školení na sekání hlav nedorazilo na místo. Každé setkání i se samotnou paní ředitelkou je velice příjemné, prohodíte pár vět mimo téma, společně se zasmějete a problém je vyřešen levou zadní.
Kolektiv je tady asi jako všude jinde. Nicméně se všichni učitelé snaží, aby žáci se sebou co nejlépe vycházeli. Což na mé minulé škole opravdu nebylo. Tam to spíš bylo něco ve stylu: ,,Jsme tady, abychom si to odučili, tak nás neotravujte svými pubertálními problémy.“ Opravdu kdykoliv kdokoliv z učitelů je ochoten pomoci
v jakékoliv situaci.
Ať už jste neuvěřitelně chytří, nadaní nebo talentovaní, škola vás ve všem neuvěřitelně podporuje a díky tomu se z vás může stát student Harvadu nebo profesionální hokejista v NHL.

Neděle a víkendy obecně jsou pro mě většinou vyloženě válejícím se obdobím. Celý den jen ležím v posteli a pročítám Facebook s nadějí, že tam najdu něco, co mě upoutá. Neděle 8.2.2015 se ale hodně rychle proměnila v pracovní den.

Jako obvykle jsem pročítal Facebook a narazil jsem na fotku z amerických zpráv, které hlásaly: ,,Woman stabs husband with squirell for not buying beer on Christmas Eve” (,,Žena bodla manžele veverkou za nekoupení piva na Štědrý večer”).
To mi vyhnalo mozek na pracovní otáčky.

Podle americké NBC se žena rozzuřila že manžel, kterého poslala pro pivo, se vrátil s prázdnou s tím, že obchod měl zavřeno. Vzala tedy porcelánovou veverku a uhodila ho s ní do hlavy a potom bodla do ramene, tváře a způsobila mu velký šrám na hrudníku. Manžel utekl k sousedům a zavolal policii, která ženu zatkla
a obvinila z domácího násilí.

To by nebylo nic zvláštního, ostatně americké zpravodajství je často samá absurdita, spíš mě ale dostala reakce lidí a ostatně
i novinářů. Ale vezměme to postupně, jak jsem to viděl já.

Jak už jsem zmínil, našel jsem na Facebooku status. Otevřel jsem si tedy komentáře a musel jsem se smát. Zatímco jeden člověk, který očividně stejně jako já nejdřív viděl ten status, polemizoval nad tím, že veverka mohla držet nůž, druhý hned našel fotku veverky s nožem
a svět měl vraha. Další spojil některé výrazy, které se stejně píší, ale mají jiný význam a tak vzniklo souvětí: ,,Sounds like she’s nuts.” (přičemž slovo “nuts” znamená nejen “oříšky”, ale i “šílená”), následovaná větou: ,,Looks like this will be hard case to crack.”, což by se přeložilo jako ,,Tohle bude těžké rozlousknout.” a po další prohlídce ještě otázkou: ,,Did she stab him to his nuts?” (,,Bodla ho do varlat?”). U tohoto statusu bylo téměř 3 000 komentářů, takže jsem si radši vygooglil články a dal se do četby.

Narazil jsem na web s příznačným názvem ,,Americablog”, kde autor zřejmě nepovažuje svojí zemi za nejlepší na světě
a z článku o vražedné veverce se dočteme i to, že podobné absurdity jsou zaznamenány i na Floridě, kde byl člověk zabit za vyřizování SMS při filmu
v kině a sám autor byl svědkem bitky v kině v centru Washingtonu D.C, kdy diváci napadli člověka, který při filmu telefonoval.

Autor v článku odkazoval na článek NBC, konkrétně pak na poslední větu, která hlásala: ,,Stav veverky nebyl nahlášen.” Jistě to byl otřesný čin a veverka si zasluhuje být prohlášena za mučedníka, ale mám jednu otázku: Zajímá to sakra někoho?

S touto řečnickou otázkou jsem se radši vrátil k nadávání na právě probíhající sněhovou vánici za oknem a nostalgickému sledování seriálu Hvězdná brána, který je pořád ještě absurdní tak moc, že je dokonalý.

A co si z tohoto článku vlastně odnést, kromě toho, že Amerika je ještě pořád šílená? Pokud si chcete odpočinout, raději nelezte na internet, protože můžete jako já ztratit dvě hodiny tím, že píšete článek o absurditách :D.

Přeji příjemně strávený den. :-)

   Sice dost pochybuji, že existuje někdo, kdo nic neslyšel, neviděl, a tedy nic neví, ale přesto stručně objasním situaci. Je suis Charlie, tedy „Jsem Charlie“, je slogan na podporu svobody slova, tisku, projevu a, no, prostě všeho dobrého. Je reakcí na útok na redakci pařížského satirického časopisu Charlie Hebdo. Tento časopis je protinábožensky a levicově orientovaný a mezi dalšími komiksy, vtipy a karikaturami zveřejňuje občas i takový obsah, který se někomu nemusí přímo líbit. Někdo to jen tak přejde a příště už si časopis třeba nekoupí, jiného trochu i naštve a pohovoří o tom s přáteli, kteří mají podobné názory, a tak můžou být naštvaní společně, no a někoho to zřejmě může naštvat trochu víc a tak se svými přáteli vyvraždí většinu redakce. Přesně to udělalo ve středu 7.11.2015 pár islámských teroristů. Já naprosto souhlasím s jedním z hesel, které se na internetu objevují
u fotek obětí a sice „Pamatujte si tyto muže, ne ty, kteří je zabili.“, proto chcete-li znát jména útočníků, najděte si je prosím v jiném článku, je jich, myslím, víc než hodně.

   Libération, pařížský levicový deník, poskytl zbytku redakce azyl a tak přesně týden od útoku vyšlo nové číslo Charlie Hebdo. Na titulní stránce není nic jiného než Mohamed. Pláče
a v rukách svírá transparent s nápisem Je suis Charlie, nad ním je nápis „Tout est pardonné“ tedy „Vše odpuštěno“. To je sice vznešené a citování hodné, přesto mě napadá trochu pomsta. Pro již vlastně nezmíněné útočníky by byl, podle mého názoru, fakt, že se počet vydání časopisu změnil z 60 tisíc na více než 3 miliony, a svým činem tak dostali časopis z ekonomických problémů, horší než smrt, která je dva dny po útoku potkala. Víc než já, ale pomstu vyžaduje hacktivistické hnutí Anonymous. Vyhlásilo totiž „kybernetickou válku proti terorismu“ a vyřazuje weby islamistických organizací z provozu. Bojují tak za svobodu projevu, tvrdí, že tato svoboda je základem všech demokracií.

   Charlie Hebdo se ale nemstí, nesnižuje se na úroveň teroristů a dokonce se ani nemění jinak, než jak je to nutné. Nové číslo není hold obětem, „protože to by nebylo v duchu Charlie Hebdo“ prohlásil právník týdeníku. „Zachováváme-li věrnost těm, kteří už zde nejsou, musíme být věrni i duchu listu, tedy šířit smích.“

   Co jiného tedy ještě napsat, než všeříkající JE SUIS CHARLIE

Další Eminy ilustrace najdete na našem Flickru (flickr.com/photos/casopis4u)

Advent

Advent je doba klidu, pokoje a usebrání, je to čas radostného očekávání. Čas, kdy bychom si více než kdy jindy měli všímat druhých…

Na prosincově - adventních Budějovicích není absence sněhu ničím zvláštním. V průměru se zde tento bílý poprašek vyskytuje jeden týden v roce a ten nikdy není
v jeho posledním měsíci. Avšak pozoruhodná jest, abych tak řekla, absence rozumu na některých místech a v některých situacích.

Ilustrující, myslím, bude procházka adventními Budějovicemi od sídliště Máj až po nádraží.

Je sobotní prosincové odpoledne a vy se loudáte sídlištěm Máj směrem k autobusové zastávce. Máte zasmušilou a trochu apatickou náladu, která je vyvolána jednak pošmourným počasím a druhak dobrým obědem, který jste zhruba před hodinou a půl snědli. Najednou uvidíte něco, co vás z apatie dokonale probudí. Na jednom, včera ještě docela nudném a sympatickém panelákovém balkoně, vyrostlo přes noc něco strašného. Připomíná to bělovousého zloděje, jenž je oděn v červeném kabátci (pro toto řemeslo vskutku nepraktický oděv) a právě se snaží vyšplhat po balkoně do bytu, přičemž na balkoně samém mu v ústrety bliká strašidelně barevný a křiklavý nápis MERRY CHRISTMAS! Chvíli na to zíráte jako na zjevení a přemýšlíte, jak mohou proboha obyvatelé toho bytu při takové světelné show spát, ale pak jen mávnete rukou a jdete dál.

Linka městské hromadné dopravy vás doveze až k samému centru města. Při vstupu do jeho křivolakých uliček jste podruhé toho dne zaraženi a udiveni. Vánoční výzdoba výloh a ulic se vyznačuje větší hustotou a menší mírou vkusu, než tomu bylo v minulém roce, a čím blíže jste k náměstí, tím se zvětšuje počet lidí, kteří někam spěchají, občas do vás vrazí a tváří se tak uštvaně a zaneprázdněně, jak byste to o adventním víkendu nečekali. Ovšem vrchol této pohody přijde až na náměstí, které je přeplněno stánky s promrzlými trhovci a míra uspěchanosti je ještě větší než kde jinde. Vůně bramboráku se mísí s vůní vánočního punče a do ucha vám huláká Tichá noc. Jen tak ze zvyku projdete mezi stánky a zamíříte k Lanovce.

Tady jsou ŠŤASTNÉ VÁNOCE zaměněny za HAPPY STYLOVÉ VÁNOCE a ve výlohách se to hemží Santy a soby. Zběžně si prohlédnete obchody (proč vlastně?)
a procházka vás zavede k nádraží. Tu ustrnete potřetí. Ta kdysi pěkná budova z časů císaře pána by zajisté potřebovala opravu i novou fasádu, rozhodně by ale nepotřebovala… blikající umělé rampouchy!

Za několik minut už sedíte v autobuse, který vás veze směrem k domovu. Kupodivu se necítíte nikterak šťastně a spokojeně, jak vám to přáli ve všech výlohách. Jste unavení a posmutnělí.

Inu, Advent je doba klidu, pokoje a usebrání…