Studentská tvorba

Povídky, básničky a jiné literární uskupení tohoto typu, nejen to naleznete zde :)

Povídka o Červené Karkulce

Klára Pánková (sexta)
 
Pohádky jsou dnes pomalu na úpadku, rodiče nemají čas číst svým dětem a děti zase o staré pohádky v moderní době nemají zájem. Pohádkové postavy se tak probíjejí svým žívotem bez jakéhokoliv zájmu okolí. Své o tom ví například i Karkulka s vlkem.
 
 

    V jednom velkém městě bylo, nebylo, malebné panelákové sídliště, v němž možná stála, možná nestála, jedna bytovka. Oproti ostatním panelákům vypadala poněkud maličkatá. Ve druhém patře bydlela dívka jménem Červená Karkulka. Žila tam odjakživa, skoro nikdo jí neznal. V noci procházela městem a pouliční lampy jí zářily místo hvězd. Chodila tiše, přes kapuci jí nebylo vidět do obličeje
a vlci se před ní ukrývali do stínů. 

   Jednoho večera si Karkulka opět vyšla ven, pozorovat ten, pro ní nepochopitelný, svět. Byla zima a z nebe se snášela jedna vločka za druhou. Při prvním kroku se ozvalo praskání, jako by se ty vločky pod její podrážkou roztříštily na kusy. S každým krokem ničila víc a víc vloček a ony jen bezmocně sténaly. Lampy už svítily a naštěstí přebily všudypřítomný blikot vánočních světýlek. Jen co minula první keř, se před ní zjevil. Byl vysoký, tichý, hnědou kapucí si zakrýval dlouhé růžové vlasy. Jediné co Karkulka dokázala rozpoznat, byly ty zářící oči upřené přímo na ní.

„Kampak jdeš Červená Karkulko?“ Ozvalo se hlubokým hlasem.

„Ahoj Mílo, ty starej vlku.“ Vykoukla z pod kapuce Karkulka a usmála se na vlka.

„Dáš si?“. Zeptal se vlk a z kožichu vytáhl krabičku těžkých cigaret.

„Blbej kdo dává, blbější kdo nebere.“, utrousila Karkulka a dodala: „Sednem si?“ 

Oprášili od sněhu nejbližší lavičku a sedli si vedle sebe. Po základní konverzaci jako ,,Jak se máš?“ ,,Co nového?“ Nebo ,,To je ale zima.“ oba zůstali upřeně zírat na dětské hřiště pokryté sněhem.

„Kdy sis tu naposledy hrál se svým dítětem?“

Vlk si vytáhl cigaretu a odpověděl otázkou: „Jak ses sakra o tomhle dozvěděla?“

„To není důležitý, Mílo.“ 

„Ptám se, kdo ti to sakra řekl!“ vycenil zuby vlk.

 „Přestaň se rozčilovat, no tak máš vlče, no a co?“

Následovalo dlouhé ticho, které přehlušovali jen zvuky projíždějících aut v dáli.

„Kam vlastně dneska jdeš?“ 

Karkulka se místo odpovědi zvedla a dlouze se zadívala na vlka.

„Proč máš tak velké oči?“

„To abych lépe viděl věci kolem sebe“

„A proč máš tak velké uši?“

„To abych dokázal lépe naslouchat lidem“ 

„A proč máš tak velké zuby?“

 „To protože je život svině, Karkulko moje. Nějak se jím prokousat musíš.“

Poté dokouřili a každý šel svou cestou. Vlk se vrátil domů k rodině a Červená karkulka dál bloudí ulicemi. Již dávno ztratila smysl života. Místo lesu tu stojí paneláky, babička umřela už dávno a nikdo už nevěří na pohádky.  

Vyprávění o krajině Dudédu

Martin Janoušek (prima)
 

To jsem jednou šel na naši zahradu, a prostě jsem si tam jen hrál. A pak jsem se najednou propadl do takové díry, která byla pod jednou naší kytkou. A to byste nevěřili, co jsem tam našel.

Myslím, že to byla nějaká tajná země. Nazval jsem ji Dudéd, ani nevím proč, prostě jako bych to měl uložené v hlavě. A když jsem tam přišel, tak jsem uviděl něco krásného.

Přede mnou se rozprostírala krajina a vpravo byla obří alej stromů, které hrály krásnými barvami. Jeden strom měl modré listy, druhý měl zase červený kmen a sytě zelené listy. A každý strom byl jiný, žádný nebyl ani zrnkem písku podobný.

Ale to nebylo všechno; vlevo jsem uviděl kopcovitou krajinu a na jednom kopci byl krásný zámek. Ten celý zářil bíle, a když jsem přišel blíž, uviděl jsem, že tam na mě mává hezká dívka, abych šel blíž. Nejdřív se mi nechtělo, byla to přeci holka a to nevěstí nic dobrého, ale řekl jsem si, že by možná věděla, jak se dostat pryč. A tak jsem šel, trvalo mi asi hodinu vyškrábat se nahoru, ale stálo to za to, protože ta dívka nebyla jen hezká, byla přímo krásná. A ten zámek byl také přímo úchvatný; vrata byla celá ze zlata. A když jsem k nim přišel, sama se otevřela a já vešel dovnitř.

To už tam na mě čekala ta krásná dívka se založenýma rukama v bok a řekla:
„To ti to ale trvalo se sem vyškrábat!"
A já na to, že nejsem moc zdatný horolezec.
Na to ona, jestli si nechci jít hrát, a já jsem, jak se na pětileté dítě sluší, řekl, že jo.
Měla tam super hračky a bylo hezky, takže jsme vlastně mohli úplně cokoli a takhle jsme si hráli asi čtyři hodiny a najednou se začalo stmívat a já jsem dostal strach, že tu zůstanu a už neuvidím tatínka ani maminku, a tak jsem se jí zeptal, jestli neví, jak bych se mohl dostat domů a ona hned pohotově odpověděla, že jsou v zámku dveře a že se jimi dostanu domů, a tak jsem se jí zeptal, jestli mě tam dovede, a tak mě chytla za ruku a dovedla mě tam. Hezky jsem jí poděkoval a rozloučil se, ale ona byla nějaká smutná, a tak jsem se jí zeptal, co se jí stalo, a ona na to, že už musím jít a ona je tady pořád sama, a tak jsem jí slíbil, že za ní budu chodit každý den, a s tím jsem otevřel dveře a najednou jsem spadl přímo do postele a usnul jsem.

Dnes jsem s ní nejlepší kamarád a pravidelně ji navštěvuji.

Realistova ukolébavka

Veronika Petrášková
 

Jak poznat začátek konce?
Jak vidět temnotu bez slunce?
Kde hledat pomoc a radu,
když cit zůstává někde vzadu,
marně vzhlížejíc k Bohu.

Jak poznat Boha, jak poznat nebe,
když sotva poznáváme sebe?
Pád je nevyhnutelný ve chvíli zrady,
co lží zbude z jedné upřímné pravdy.
Stále tu zůstává snaha přečkat vše a ještě chvíli žít,
i přesto, že srdce už dávno přestalo bít.

Tělo bez srdce pomalu chladne,
květ kdysi čisté duše pomalu zvadne.
Jak krásný květ to býval,
když ještě nějaký ten čas zbýval.
Čas napravit chyby a zahojit rány,
dřív než se začnou slétávat vrány.

Teď už je pozdě cokoliv řešit,
nezbylo totiž nic, z čeho se těšit.
Život uplyne během okamžiku,
přesně tak, jak to mívá ve zvyku.
A co bude potom? Co bude dál?
Čeká nás nahoře ten bílý sál?

Za naše hříchy žádný eden,
souzen je nám jen osud jeden.
Rakev do země se pozvolna spouští,
tam zbytek člověka bude, jak na vyprahlé poušti.

Báje o Ošmekylésovi

Matyáš Hůlka (2. ročník)
 

Za časů dávných bohů, hrdinných náčelníků a králů, neklidem zmítaná země zrodila hrdinu.

Byl jím Ošmekylés, mocný dobrodruh zocelený v žáru bitvy. Síla, ctnost, zdatnost, nebezpečí.

Jeho odvaha změní svět!

            Byla noc a vzduchem letěl hustý tmavý čoud připomínající bouřná mračna. To zlotřilé cikády táhly na východ. Svůj plán a motivaci v hlavě měly a nedobytné království dobýt letěly. Již v půli cesty byly, když tu byly odhaleny. To bystrý Ošmekylés zmerčil je. Své rty vytvaroval v pravidelný kroužek a líbivé znění nechal letět krajinou.

I z dáli byl slyšet dusot kopyt, hluboké oddychy a dunivé řehtání. Hned z lesa vyřítil se tmavý pláty obrněný oř. To se blížil Zořotek; mocný, nepřemožitelný a nedostihnutelný Ošmekylův poník.

            Ošmekylés za cvalu na svého oře naskočil a cikády pobít vydal se. Oř odrazem svého pána byl a tak cikády hned dohonil. Ó mocný Ošmekylés na nic nečekal. Již meč tasil, ránu mířil, však tu náhle puf! Cikády protřelé cíly, pílí a cílevědomostí svou zlotřilostí pláště klamů vytáhly a před Ošmekylovým zrakem se schovaly. Tak zmatený Ošmekylés do prázdna ránu zasadil a své bulvy kulil.

Kde nic, tu nic. Jen šum a třepot křídel ozýval se ze všech stran. Tu náhle Zořotek se na své zadní nohy postavil, Ošmekylése na zem shodil a vyděšen úprk zvolil. Ošmekylés, pokoušející se zasáhnout co ani boží oči nevidí, statečně bojoval, však proti cikádám skrytých pod plášti klamů nelze tasit meč.

A tak padl. Na zemi zpustošené bojem nehybně ležel, tak kdysi mocný a statečný hrdina východu.

Jeho tělo změnilo se v prach, jeho skutky v písně. Společně se svou zemí se změnil v historii.

 

Deník strýčka Hvízdala

Jak jsem se seznámila se strýčkem Hvízdalem

Klára Pánková (kvinta)

Byl chladný únorový den. Stála jsem s kufrem, ve kterém jsem měla veškerý svůj majetek na asfaltové cestě a nejistými kroky se začala přibližovat k šestipatrovému šedivému paneláku. Před ním stála tělocvična, nesoucí nápis Domov mládeže u Hvízdala.

„Tak tohle bude na několik let tvůj domov“ proběhlo mi hlavou s falešným optimismem.

Vyjela jsem výtahem do pátého patra, otevřela dveře pokoje číslo 518 a vešla do pravé půlky. Byl tam maličký pokoj, kde bylo zhruba toto: dvě postele, dva stoly, dvě skříně, dvě židle, dva noční stolky s lampičkami a věci mé budoucí spolubydlící. Vybalila jsem si věci, dala pusu mamince, která opustila můj nový domov a já si sedla na krátkou tvrdou postel a napsala první zápis do deníku.

    „Milý deníčku, tak jsem tady.
Je mi 14 let a naši mě poslali na intr se slovy: „Jsi dospělá, dělej si, co chceš.“ 
Nějak s tím nesouhlasím, ale hádat se přece nebudu. Jenom by mě zajímalo, jaká spolubydlící mi přijde, snad bude v pohodě
a ne jako ta kráva Nikola, se kterou sem bydlela na táboře. Věci má hezký, ale trochu nepořádek.“

Další zápis jsem učinila večer téhož dne.
    „Už znám své tři spolubydlící! Dvě jsou mrňavý blondýny, který se malujou a nosí podpatky a ta třetí je to samý, jenom má červený vlasy a je vysoká, tak podpatky nepotřebuje. Přišly ke mně, teda k nám na pokoj a hrozně se všemu smály a nechtěli mi věřit, že je mi čtrnáct. Taky se mě zeptali, jestli kouřím, nebo piju, a když jsme řekla, že ne, tak se tvářily tak trochu zklamaně
a řekly, že mě to naučí, ale to sem zase nechtěla já.
Potom přišla vychovatelka paní Čerklová - hrozná ženská už od pohledu - v růžovém sáčku a ještě růžovější šálce, vlasy měla jak pudl a koukala na mě, jako by viděla ducha.
Pak se zeptala: „Ty si Klára?“ Já jenom nechápavě kývla a ona s úsměvem oznámila: „Aha, já čekala nějakou malou čtrnáctiletou holčičku a ty si nějaká velká."
To se jí teda povedlo, urazit mě hned v druhé větě...“

A takto jsem začala žít na intru. A za ty tři roky se mi staly neskutečné příhody a dostala jsem se do zajímavých situací, že bych mohla napsat knihu. Zatím však budu psát tyto sloupky...

Z dílny Míši Kočovské

Všední den na ČAGu

Michaela Kočovská (Kvinta)
 

Jsem trochu těhotná. Abych to upřesnila – moje mysl je asi v tom. Má všechny příznaky. Nejraději by plácala pátý přes devátý, kyselou okurku, šlehačku, Kafku, pikador, Kunderu, Hrabala a možná i trochu Dostojevského. Okořenit to špetkou dějin, válkou, kreslením a smrtelnou dávkou němčiny. Trochu biologie mi zůstalo mezi zuby a ne a ne ji dostat ven. Chce to párátko, jenže kde ho sakra vzít? Taková hmota, která by všechno vytlačila ven a pomohla mi od toho zvláštního svrbění...

Stáří

Michaela Kočovská (kvinta)

Dívám se překvapeně do její tváře. Kde přišla k tolika vráskám? Posmutněle na sebe hledíme. Nepoznáváme se. Kopíruje moje pohyby, oddechuje ve stejnou chvíli jako já. Kdysi jsme si byly docela podobné, myslím. Chci před ní utéci, ale pronásleduje mě. Žádná z nás nikdy nebude sama.